Kde je čas
Krátké intro, které by mělo slovem i tónem vést ke zklidnění.
Bledá zář Měsíce
Tato skladba se zabývá přechodem ze světla a všeho známého do tmy a nejistoty. Otevírá se před námi prostor plný vnitřních nástrah. Velký apel je zde kladen na rovnováhu, setrvačnost pohybu a oči otevřené k vidění. Slovo se jako počátek všech věcí odráží do času a prostoru, kam se duše vydává, aby získala nové zkušenosti a toto slovo znovu nalezla ve všech jeho projevech. Znát jména strážců jednotlivých síní vnitřního prostoru znamená najít klíč, kořen slova, což je nesmírně důležité pro úspěšný průchod. Každý pak končí tam, kde skončil, a navazuje nové, přesně takové, jaké je vyhovující a umožňující získání nových, tolik potřebných zkušeností. A tak to není záležitost jednoho dne a jedné noci, ale dnů a nocí v pečlivém studiu odrazu.
Déšť
Tato skladba je o pomalém probouzení, jsou slyšet kapky deště padající z nebe na střechu domu. Je ráno, nový den, který je výsledkem situace nedávné noci. Pro každého to znamená něco jiného. Déšť je nástrojem života, nebo smrti. Jednomu tedy přinese úlevu a posílí ho v záplavě úrodných myšlenek, druhého vylije ze svých břehů, což může skýtat i smrtelné nebezpečí. Po krátkém sólíčku, aby příběh neskončil v napětí opozice, je rozhodnuto pro pokračování směrem vzhůru. Opět je zde zdůrazněna potřeba nedívat se přímo do Slunce, tedy „do slunného rána je třeba nacouvat“. V záplavě milionů kapek (duší) se raduje nebe se zemí ve vzájemném objetí a objevuje se duha – most, po kterém je možno v příštím čase vystoupat až k nebesům, tam, kde končí vše představitelné. Aby byl člověk v této akci úspěšný, je nutné ohledně dešťových kapek celý proces obrátit, tedy "pršet k nebesům".
Není tu
Tato skladba je o hledání sebe v čase. Jde o prostor, kde není čas, kde plody vnější činnosti a zbytky jednotlivých vtělení postrádají významnost. V této minimalistické skladbě je snaha maximálně vykreslit, kterak se čas uchycuje v každé jednotlivině a jaké má kvality.
Oči kočičí
Tato píseň je o strachu a síle lidské představivosti. Co může zažít člověk, který neumí být sám se sebou v tichu nebo se probudí ze špatného snu? Strach ve svém konkrétním projevu („oči kočičí“) je všudypřítomný, jen záleží na tom, kdo komu vládne.
Vlak naděje
Tato skladba je o naději, která provází cestu člověka k jeho středu, ten se vrhá za jasným cílem a překonává určité překážky. Cesta je dlouhá, stejně tak jako celá skladba, která je jednou z nejdelších na tomto albu. Velkou inspirací a hlavním motivem této skladby je určitý kolejový prvek Fender piana, který je nejvíce patrný v začátku skladby. Když se vlak blíží, vydávají koleje typický táhlý zvuk, který je přerušován a frekvenčně kroucen pražci, jež na své cestě potkává. V této fázi písně je kladen apel na vyprázdněnou hlavu, utišení svých myšlenek, svých slov. Pražce jsou jednotlivými zkouškami, stabilizují situaci a posilují člověka na jeho cestě. Jsou úseky, kde ony nekonečné a nikdy se nepotkávající koleje své pražce nemají, a právě tam může být snadnější člověčí soustředění; někde jsou pražce překonávány hravě, jinde to tak veselé není. Vnější situace se dostává s úspěšností vnitřní práce rychle do pohybu, informace z vnějšího světa jsou různě vnímány a zpracovávány. Cesta se však zdá být jaksi předurčena. Situace vede z rozptylu krásného letního poledního slunce do tmy hory, kterou tunel prochází; proudění vzduchu se zásadně mění. Překročení tohoto prahu s sebou nese určitou potřebu vnitřního zbystření smyslů. Teď je důležité sledovat světlo na druhém konci hory a věřit, že světlo ukryté uvnitř se podaří pronést, aniž by svíce zhasla. Člověk si sice v této fázi silně uvědomuje, že je cosi velkého nad ním, nyní je však nejdůležitější samotná cesta na druhý konec (zvládání technik). Celá cesta vlakem (nakonec už zůstává prázdné nádraží, nikdo/nic nepřisedá a neodchází), pokud se podaří úspěšně dosáhnout světla na druhém konci tunelu, pravděpodobně přinese schopnost vyladění se na univerzální paměť, kdy minulost, přítomnost i budoucnost mohou splývat nebo se deformovat. Už teď je jasné, že bude třeba vystoupit na horu a vyřešit hada (uvědomit si procitnutí a osvobodit se od instinktivních pudů).
Paní Zima
Bylo dosaženo druhé strany hory, kde se život stáhl z vnějšího světa ke kořenům a nyní hoří uvnitř sytým plamenem. Přichází paní Zima, tušený archetyp v úpatí vysoké hory. Na scénu vstupuje po velkém zlomu opět klidnější fáze, tedy křišťálově chladivé piánko v hřejivé harmonii se vzestupně vystavěnou zpěvovou linkou. Slunce se odráží v třpytivé kráse zmrzlé vody. Je zde výrazně nastavováno zrcadlo a člověk má možnost uvidět svou tvář, hrát si se svým odrazem, pronikat svými vrstvami srdce a vracet se v myšlenkách nazpět. Možná zažít krátkodobé zastavení funkce mozku – klinickou smrt s novým probuzením.
Tichá víra
Tato skladba se dotýká probuzení, které člověka posílilo v jeho přesvědčení a opravdovosti. To, co neprošlo zkouškou pevnosti, upadá, zbyly stíny. Osobní moc je silnější a pokušení větší, je důležité, komu/čemu člověk slouží. Na člověka čistého srdce z nebe neustále padá jemný třpytivý prášek, není třeba hlasitě nic dokazovat, jen mít pevný postoj.
Račí tůně
V návaznosti na předešlé se tato píseň intenzivně věnuje problematice původu a fungování v hmotném stvoření. Přímá projekce Středu vyvrcholí v setrvačný pohyb v kruhu znovuopakováním vtělení, střídání dne a noci se nakonec natolik zrychlí, že na lidský nádech už nestačí, forma bude nakonec zcela odložena.
Neznámá
Je to přímá píseň o čtverci na Zemi, o Velké zkoušce a odložení šatu v paprscích Slunce, které na zem dopadají. Velkou inspirací k tomuto obsahu mi byl speciální úderný elektronický perkusní zvuk v začátku a konci skladby...
Nebe prší
Osudný den, který rozhoduje o všem. V textu je důležité každé slovo, které nechť si prosím vyloží každý po svém.
Bříza
V klidném příběhu je shrnut významový obsah předchozích textů. Silný prožitek duše v sebereflexi dochází završení.
poslední aktualizace: 12. 3. 2012 | © Rea Maro a Filip Grüner 2011