12 Bříza

Ve třpytu zlatých hvězd s nimi rozmlouvám,
jak do tmy světlo vnést, hlasu lesa naslouchám.
Vítr čechrá vlasy mé, náhle tělo vidím bílé, nádherné,
na konci lesa stojí, tam u kapradí, za trním růže plané, tomu lesu vévodí.

Oko Luny přimhouřené, z dálky flétna zní,
v rukou víly roztančené, unavené nocí, v jejích krocích posledních.
Blízko stojí bříza, krásná, bílá, své větve sklání k tváři mý,
ušlechtilá, přespanilá, hlasem tichým ke mně promluví.

Rukou bílou v blízkém jitru hlavu mou lehce pohladí,
promlouvá až k mému nitru, vrstvy duše měkce v sebe naladí.
Listí šumí v jarním vánku, víská rozpuštěné vlasy mé,
čistým světlem ve svatostánku hledím náhle v oči své.

Bříza, bříza bílá, bříza, bříza přespanilá.
Vítr čechrá její listy plné, vítr čechrá její listy plné.

V odraze se vidím celá, se vším, co kdy padlo sem,
teď cítím se ochráněna, v duši křídla, v hlavě zní jen M.
V tanci světla Venušině, ze tmy Jupiter ji objímá.
Rudé stužky zdobí větve, Slunce náhle zazpívá.

Ve třpytu Slunce stojí bříza celá, ve větvích zeleň prudce vyráží,
v jarní síle, v síle těla, ruce břízy cestu paní Zimě ukáží.
Vítr čechrá vlasy mé, tělo břízy bílé, nádherné,
na konci lesa stojí, tam u kapradí, za trním růže plané, tomu lesu vévodí.