9 Račí tůně

Z nebeského hada lidská duše padá,
útrobami ticha, mraků se dotýká,
v račím lůně.

Tmou se prochází, kde Slunce odráží svůj jas.
Dívá se do ticha, tmavou rukou míchá osud svůj.
Nalévá do sklenic vína, růži rudou v ruce třímá,
pásku na očích, temné obočí, pod nohama prach.

V kruhu chodí, had se točí, svůj strach nepřekročí, padá.

Kousky sebe sbírá, v šíři, kde je díra, hledá zas.
Ve špíně dobro válí,
že zlo ruce pálí, křičí dál.
V těle drtí strach svůj,
můj je nebo zas Tvůj,
kruh se točí, had se stočí,
překročí svůj strach.

Vzhůru vylézá, jak sebe nalézá v odpadu svém.
Šero v jas se mění, mince s nebem smění, Dobrý pán.
Nechá všechno pod hladinou,
že bílé s černým v sobě splynou,
pásku na očích, vpřed vykročí, pod nohama prach.